Slovensko

Naši východní bratři

Den 1.

Česko-Slovensou hranici jsme překročili na hraničním přechodu Střelná. Jelikož na Slovensku, podobně jako u nás, ještě nejsou dokončené všechny dálniční úseky, zpočátku jsme jeli střídavě po silnicích 1. třídy a dálnicích. Obojí vedlo údolími v Tatrách podél řeky Váh. Obzvláště se nám líbila část dálnice, která vedla podél vodní nádrže Liptovská Mara. Pohledy na hory, obrovské vodní plochy i rozlehlé roviny v nás vzbuzovaly dojem, že nejsme jen pár set kilometrů od naší domoviny. Jediné, co nám zatím kazilo pocit z ciziny byly nápisy, kterým jsme dokonale rozuměli.

Když jsme minuli Košice, dálnice skončila. Stálo před námi dilema, jestli jet po velké silnici, nebo přes malé vesničky, kde se místy dle mapy zdálo, že se nejedná o silnici, ale o zpevněnou cestu. Nakonec jsem prosadil, že lepší bude jet po malých silničkách, přeci jenom jsme na výletě za dobrodružstvím. Jak se ukázalo, naše rozhodnutí stálo za to. Naším prvním cílem bylo městečko Streda nad Bodrogom z toho důvodu, že bylo zmiňováno v naší oblíbené slovenské parodii na Harryho Pottera.

Když jsme se klikatili po malých silničkách, naše pozornost se v mapě obrátila na vesnici Slanec, kde se nachází nádraží, ve kterém prochází širokorozchodná trať, vedoucí na Ukrajinu, kde mají rozchod trati sovětského typu. Jelikož máme všichni rádi technické zajímavosti, museli jsme se na zajet podívat. Již pohledem bylo poznat, že jsou kolejnice dále od sebe. Diskutovali jsme o tom, kolik věcí, mířících z a do Sovětského svazu tudy za minulého režimu projelo.

Po prohlédnutí nádraží jsme se vydali zpět na cestu. Cestou do Stredy jsme projížděli po silnici, která kopírovala Slovensko-Maďarskou hranici. Zaujaly nás hory na maďarské straně, o kterých jsme se dočetli, že se jedná o jedno z nejvyšších pohoří v celém Maďarsku. Ve srovnání s Tatrami se jednalo o malé pahorky.

Po celou cestu východním Slovenskem jsem se obával proslulých východo-Slovenských vyloučených oblastí, kde žije převážně romská menšina. Před těmito oblastmi mě varovali přátelé z Humenného. Nicméně za celou cestu jsme vyloučenou oblast potkali pouze jednu - ta však stála za to. Jednalo se o cetrum města Kráľovský Chlmec. Ulice zde byly staré, domy na sobě měly pozůstatky štukových fasád, které byly velmi oprýskané. Všude se potulovali Romové a do aut se nám začal linout nesnesitelný zápach. Nicméně obyvatelstvo nepůsobilo vůbec agresivně, nicméně vypadalo velmi zanedbaně. Jendalo se o jedno z nejošklivějších míst na naší trase.

Když jsme vyjeli z Chlmce, cesta utekla velmi rychle a zanedlouho jsme byli ve Stredě nad Bodrogom. Ve Stredě to vypadalo jako v jakémkoliv slovenském městě, které jsme viděli. Na okraji města jsme nalezli místo, které se jmenovalo Bodrog bar. Dali jsme si zde kofolu a překvapilo nás, že obsluha zde mluvia zvláštní kombinací Maďarštiny a Slovenštiny. Po chvíli jsme se vrátili na cestu.

Naším druhým cílem bylo trojmezí hranic států Slovensko, Maďarsko a Ukrajina. O něm se můžete více dočíst v samostatném článku. Po cestě nám začalo bít do očí, že ač jsme byli stále na Slovensku, všude se vyskytovaly nápisy spíše v Maďarštině. Všechny obce dokonce měly na ceduli maďarský i slovenský název. Poté, co jsme projeli městem Čierna nad Tisou, zamířili jsme přímo k trojmezí.

Trojmezí

Zanedlouho po projetí města Čierna nad Tisou jsme odbočili na panelovou cestu, která podle mapy měla mířit téměř až k samotnému trojmezí. Několik set metrů od trojmezí jsme narazili na hájenku a na to, že se dále už nedalo projet. Proto jsme obě auta odstavili poblíž hájenky a vystoupili z aut.

Všude bylo plno komárů, proto jsme se všichni preventivně nastříkali repelentem a vyrazili jsme. Po pár set metrech jsme vyšli z lesa a ocitli se na louce. Již z louky byla vidět hranice. Ač byla všude relativně vysoká tráva a hranici nešlo identifikovat podle patníků, všimli jsme si pásu sloupů. Na každém sloupu byla kamera s rybím okem, takže nám bylo zřejmé, že je hranice bedlivě střežena.

Vzhledem k tomu, že samotné trojmezí se nachází uprostřed řeky Tisa, pokračovali jsme dál na břeh, který jsme již z dálky viděli. Když jsme dorazili, všimli jsme si velkého patníku se slovenským státním znakem a dvou patníků - jeden měl barvy slovenské trikolóry, druhý byl pruhovaný v barvách ukrajiny. Došli jsme přímo k nim a vyfotili jsme se u nich. Na jedné z fotografií níže můžete vidět Mácu, jak stojí až na ukarjinské straně hranice. Já jsem jendou nohou hranici také překročil s pocitem, že jsem se poprvé ocitl v zemi, která je ve válečném stavu. Když jsme si místo důkladně prohlédli, pokračovali jsme dále podél řeky s tím, že se k autům vrátíme jinou cestou. Po chvilce chůze nám došlo, že jiná cesta není a tak jsme se vrátili zpět k patníkům.

Když jsme se přes louku vraceli, z dálky jsme spatřili bílou terénní Toyotu, která se k nám rychle blížila. Když už byla blízko, zjistili jsme, že se jedná o slovenskou policii. Z auta vystoupili dva policisté, kterří nás okamžitě zastavili, odebrali nám občanské průkazy a oznámili nám, že nás na kamerách viděli, jak jsme nelegálně překročili hrnaici EU. Když jsme jim vysvětlili, že jsme se akorát přijeli podívat na trojmezí, pohrozili nám vysokou pokutou a pak nám řekli, že příšťe máme úmysl návštěvy oznámit na obecním úřadě města Čierna nad Tisou. Nakonec jsme se s nimi mile rozloučili a rychle se vrátili do aut.

V autech jsme byli dosti vyděšení. Vyrazili jsme po panelové cestě zpátky a rychle zamířili k hranicím s Maďarskem. Hranici jsme překročili na malé okresní silnici, kde ani nebyl žádný kontrolní bod. Bez sebenších problémů jsme pokračovali dále - do města Debrecín, kde jsme měli pro tento den zarezervované ubytování.

Jak to bylo dále si přečtěte na stránce, kde popisuji naši cestu po Maďarsku

Fotky ze Slovenska