Naši východní bratři
Den 1.
Česko-Slovensou hranici jsme překročili na hraničním přechodu Střelná. Jelikož na Slovensku, podobně jako u nás, ještě nejsou dokončené všechny dálniční úseky, zpočátku jsme jeli střídavě po silnicích 1. třídy a dálnicích. Obojí vedlo údolími v Tatrách podél řeky Váh. Obzvláště se nám líbila část dálnice, která vedla podél vodní nádrže Liptovská Mara. Pohledy na hory, obrovské vodní plochy i rozlehlé roviny v nás vzbuzovaly dojem, že nejsme jen pár set kilometrů od naší domoviny. Jediné, co nám zatím kazilo pocit z ciziny byly nápisy, kterým jsme dokonale rozuměli.
Když jsme minuli Košice, dálnice skončila. Stálo před námi dilema, jestli jet po velké silnici, nebo přes malé vesničky, kde se místy dle mapy zdálo, že se nejedná o silnici, ale o zpevněnou cestu. Nakonec jsem prosadil, že lepší bude jet po malých silničkách, přeci jenom jsme na výletě za dobrodružstvím. Jak se ukázalo, naše rozhodnutí stálo za to. Naším prvním cílem bylo městečko Streda nad Bodrogom z toho důvodu, že bylo zmiňováno v naší oblíbené slovenské parodii na Harryho Pottera.
Když jsme se klikatili po malých silničkách, naše pozornost se v mapě obrátila na vesnici Slanec, kde se nachází nádraží, ve kterém prochází širokorozchodná trať, vedoucí na Ukrajinu, kde mají rozchod trati sovětského typu. Jelikož máme všichni rádi technické zajímavosti, museli jsme se na zajet podívat. Již pohledem bylo poznat, že jsou kolejnice dále od sebe. Diskutovali jsme o tom, kolik věcí, mířících z a do Sovětského svazu tudy za minulého režimu projelo.
Po prohlédnutí nádraží jsme se vydali zpět na cestu. Cestou do Stredy jsme projížděli po silnici, která kopírovala Slovensko-Maďarskou hranici. Zaujaly nás hory na maďarské straně, o kterých jsme se dočetli, že se jedná o jedno z nejvyšších pohoří v celém Maďarsku. Ve srovnání s Tatrami se jednalo o malé pahorky.
Po celou cestu východním Slovenskem jsem se obával proslulých východo-Slovenských vyloučených oblastí, kde žije převážně romská menšina. Před těmito oblastmi mě varovali přátelé z Humenného. Nicméně za celou cestu jsme vyloučenou oblast potkali pouze jednu - ta však stála za to. Jednalo se o cetrum města Kráľovský Chlmec. Ulice zde byly staré, domy na sobě měly pozůstatky štukových fasád, které byly velmi oprýskané. Všude se potulovali Romové a do aut se nám začal linout nesnesitelný zápach. Nicméně obyvatelstvo nepůsobilo vůbec agresivně, nicméně vypadalo velmi zanedbaně. Jendalo se o jedno z nejošklivějších míst na naší trase.
Když jsme vyjeli z Chlmce, cesta utekla velmi rychle a zanedlouho jsme byli ve Stredě nad Bodrogom. Ve Stredě to vypadalo jako v jakémkoliv slovenském městě, které jsme viděli. Na okraji města jsme nalezli místo, které se jmenovalo Bodrog bar. Dali jsme si zde kofolu a překvapilo nás, že obsluha zde mluvia zvláštní kombinací Maďarštiny a Slovenštiny. Po chvíli jsme se vrátili na cestu.
Naším druhým cílem bylo trojmezí hranic států Slovensko, Maďarsko a Ukrajina. O něm se můžete více dočíst v samostatném článku. Po cestě nám začalo bít do očí, že ač jsme byli stále na Slovensku, všude se vyskytovaly nápisy spíše v Maďarštině. Všechny obce dokonce měly na ceduli maďarský i slovenský název. Poté, co jsme projeli městem Čierna nad Tisou, zamířili jsme přímo k trojmezí.