Srbští pohraničníci a další česká vesnice
Den 4.
Hned po snídani jsme usedli do aut a vyrazili směrem na srbské hranice. Na tomto místě se hodí říct, co předcházelo celé naší expedici. Vzhledem k tomu, že Srbsko, ani Bosna a Hercegovina nejsou v EU, je potřeba při řízení vlastnit mezinárodní řidičské oprávnění. To jsme si však stihli sehnat před odjezdem jen já a Lukáš. Proto jsem usedl za volant BMW s vedomím, že nyn budu nucen řídit několik set kilometrů. V autě se mnou seděl Ondra a Alex.
Po krátké cestě jsme dorazili na hraniční přechod, jehož rumunskou stranu jsme v závěsu za Scoutem projeli bez problémů. Problém pro naše auto nastal až na straně srbské.
Kontrola Scouta na srbské straně trvala znatelně déle než na rumunské, nicméně po několika minutách se auto rozjelo a na řadu jsme přijeli my. K mému okénku přistoupil asi třicetiletý plešatý pohraničník, vyžádal si naše občanské průkazy, následované mými řidičskými průkazy (českým a mezinárodním) a doklady od vozidla. Chvíli jsem si vduchu říkal, že je vše v pořádku, ale pohraničník mě rychle vyvedl z omylu. Vrátil mi doklady od auta a řidičáky, naše občanské průkazy si ale nechal. Poté se na nás podíval a naprosto vážným tónem řekl „Bagáž kontrol, get out of vehicle and stand here." To nás příliš nepotěšilo, ale poslušně jsme vystoupili. Pohraničník přivezl kovový stůl na kolečkách ke kufru auta a přikázal nám, abychom mu na ně postupně vysypali obsah našich krosen..
Prohlídka byla důkladná, ale já i Ondra jsme prošli bez větších problémů. Pohraničníka nakonec zaujal žertovný předmět v Alexově batohu - plastovou napodobeninu vystřelovacího nože. Chtěl po nás, ať mu ukážeme čepel. Když Alex nůž vystřelil, pohrnaičník se neubránil úsměvu, když zjistil, že místo čepele má nůž velmi jemný hřebínek. Komičnost situace ještě umocnil tím, že si hřebínkem začal přejíždět po své plešaté lebce a s jasem v očích zvolal „Čéši". Dodnes přemýšlím nad tím, jestli tím narážel i na naši národnost. Poté nám přikázal, ať si věci opět sbalíme a uklidíme do kufru auta.
Během uklízení se jal prohledávat zákoutí a přihrádky v autě. Když jsem dával svou krosnu do kufru, všiml jsem si, že se přehrabuje v mé peněžence, kterou jsem měl uloženou v přihrádce na palubové desce. Krve by se mě nedořezal v okamžiku, když jsem si všiml, jak z kapsičky na bankovky vyndavá bankovku, která má na místě, kde normálně bývá významná osoba, mou fotografii. S úsměvem jí vrátil zpět a obrátil se na nás s tím, že je čas na osobní prohlídku v jeho kanceláři.
Obávaná osobní prohlídka spočívala poze v tom, že si nás po jednom přivedl do své kanceláře a každého se zeptal co máme v kapsách. Když jsem mu jako poslední ukázal několik posmrkaných kapesníků, vrátil mi naše občanky a dovolil nám, abychom se vydali na cestu.
Kluci se Scoutem na nás čekali na parkovišti a když jsme jim odvyprávěli, jak naše kontrola probíhala, vysmáli se nám. Od nich si prý plešatý pohraničník vzal pouze občanky, zeptal se, jestli BMW patří k nim a jestli v něm jedou holky. Když mu řekli, že jsme jen klučičí parta, prohodil několik rádoby vtipných homofobních poznámek a pustil je dál. Přišlo nám to nefér, ale zéroveň jsme se uklidňovali tím, že osobní prohlídka by byla výrazně nepříjemnější, kdybychom byli ženy.
Pokračovali jsme silnicí a diskutovali jsme, že kromě Británie je Srbsko první země mimo EU, kterou jsme navštívili. Rázem jsme byli v prvním srbském městečku, nesoucí jméno Bela Crkva. Odtud jsme odbočili na zajíšťku do jedné z mála českých vesniček v Srbsku Češko Selo.
Vesničku jsme prošli a zavítali jsme i do místního hostince, kde nám paní, která mluvila lámanou Češtinou, připravila královskou hostinu, která se skládala jen z tradičního Česko-Srbského jídla. Ve vesničce nic moc nebylo, ale příroda zde byla krásná. Bylo vidět, že se nejedná o tolik turistickou oblast, jako rumunský Banát. Po jídle jsme se vrátili zpět na cestu.
