Srbsko

Srbští pohraničníci a další česká vesnice

Den 4.

Hned po snídani jsme usedli do aut a vyrazili směrem na srbské hranice. Na tomto místě se hodí říct, co předcházelo celé naší expedici. Vzhledem k tomu, že Srbsko, ani Bosna a Hercegovina nejsou v EU, je potřeba při řízení vlastnit mezinárodní řidičské oprávnění. To jsme si však stihli sehnat před odjezdem jen já a Lukáš. Proto jsem usedl za volant BMW s vedomím, že nyn budu nucen řídit několik set kilometrů. V autě se mnou seděl Ondra a Alex.

Po krátké cestě jsme dorazili na hraniční přechod, jehož rumunskou stranu jsme v závěsu za Scoutem projeli bez problémů. Problém pro naše auto nastal až na straně srbské.

Kontrola Scouta na srbské straně trvala znatelně déle než na rumunské, nicméně po několika minutách se auto rozjelo a na řadu jsme přijeli my. K mému okénku přistoupil asi třicetiletý plešatý pohraničník, vyžádal si naše občanské průkazy, následované mými řidičskými průkazy (českým a mezinárodním) a doklady od vozidla. Chvíli jsem si vduchu říkal, že je vše v pořádku, ale pohraničník mě rychle vyvedl z omylu. Vrátil mi doklady od auta a řidičáky, naše občanské průkazy si ale nechal. Poté se na nás podíval a naprosto vážným tónem řekl „Bagáž kontrol, get out of vehicle and stand here." To nás příliš nepotěšilo, ale poslušně jsme vystoupili. Pohraničník přivezl kovový stůl na kolečkách ke kufru auta a přikázal nám, abychom mu na ně postupně vysypali obsah našich krosen..

Prohlídka byla důkladná, ale já i Ondra jsme prošli bez větších problémů. Pohraničníka nakonec zaujal žertovný předmět v Alexově batohu - plastovou napodobeninu vystřelovacího nože. Chtěl po nás, ať mu ukážeme čepel. Když Alex nůž vystřelil, pohrnaičník se neubránil úsměvu, když zjistil, že místo čepele má nůž velmi jemný hřebínek. Komičnost situace ještě umocnil tím, že si hřebínkem začal přejíždět po své plešaté lebce a s jasem v očích zvolal „Čéši". Dodnes přemýšlím nad tím, jestli tím narážel i na naši národnost. Poté nám přikázal, ať si věci opět sbalíme a uklidíme do kufru auta.

Během uklízení se jal prohledávat zákoutí a přihrádky v autě. Když jsem dával svou krosnu do kufru, všiml jsem si, že se přehrabuje v mé peněžence, kterou jsem měl uloženou v přihrádce na palubové desce. Krve by se mě nedořezal v okamžiku, když jsem si všiml, jak z kapsičky na bankovky vyndavá bankovku, která má na místě, kde normálně bývá významná osoba, mou fotografii. S úsměvem jí vrátil zpět a obrátil se na nás s tím, že je čas na osobní prohlídku v jeho kanceláři.

Bankovka s mou fotkou

Obávaná osobní prohlídka spočívala poze v tom, že si nás po jednom přivedl do své kanceláře a každého se zeptal co máme v kapsách. Když jsem mu jako poslední ukázal několik posmrkaných kapesníků, vrátil mi naše občanky a dovolil nám, abychom se vydali na cestu.

Kluci se Scoutem na nás čekali na parkovišti a když jsme jim odvyprávěli, jak naše kontrola probíhala, vysmáli se nám. Od nich si prý plešatý pohraničník vzal pouze občanky, zeptal se, jestli BMW patří k nim a jestli v něm jedou holky. Když mu řekli, že jsme jen klučičí parta, prohodil několik rádoby vtipných homofobních poznámek a pustil je dál. Přišlo nám to nefér, ale zéroveň jsme se uklidňovali tím, že osobní prohlídka by byla výrazně nepříjemnější, kdybychom byli ženy.

Vesničku jsme prošli a zavítali jsme i do místního hostince, kde nám paní, která mluvila lámanou Češtinou, připravila královskou hostinu, která se skládala jen z tradičního Česko-Srbského jídla. Ve vesničce nic moc nebylo, ale příroda zde byla krásná. Bylo vidět, že se nejedná o tolik turistickou oblast, jako rumunský Banát. Po jídle jsme se vrátili zpět na cestu.

Češko Selo

Češko Selo, ležící v jihobanátské oblasti Vojvodiny v Srbsku, je jedinečnou vesnicí známou především vysokým podílem obyvatel českého původu. Tato obec byla založena v 18. století českými osadníky, kteří se přistěhovali po rakousko-tureckých válkách. Mnozí z nich pocházeli z české komunity v rumunském Banátu, konkrétně z již neexistující osady Panasca. Dnes je Češko Selo jediné sídlo v Srbsku, kde Češi tvoří většinu obyvatelstva.

Dnes je vesnice domovem jen několika desítek obyvatel, přičemž podle sčítání z roku 2011 zde žilo 40 osob, převážně českého původu. Typický obraz vesnice tvoří neogotický kostel svatého Jana Nepomuckého, postavený na přelomu 19. a 20. století, a zachovalé historické studny. Vesnice je také centrem krajanských aktivit, jako jsou kulturní akce a letní tábory pořádané českými dobrovolníky, kteří pomáhají s péčí o veřejná prostranství a památky.

Češko Selo si zachovává svou jedinečnou kulturu i přes postupný úbytek obyvatel a stárnutí populace. Vesnice láká návštěvníky svou historií, českou pohostinností a klidem venkova. Díky aktivitám Hnutí Brontosaurus je podporován rozvoj šetrné turistiky, která zvyšuje povědomí o této pozoruhodné části srbského Banátu.

Češko Selo

Na Bělehrad! a cesta do Bosny

Den 4.

Nesmím zapomenout zmínit další problém, se kterým jsme se v Srbsku potýkali. Jednalo se o nemožnost používání telefonů a mobilních dat. Mapy jsme do mobilu měli stažené, ale problém vyvstával s komunikací, protože když se auta vzdálila mimo dosah vysílaček, komunikace nám vypadla.

Dalším problémem bylo, že jsme neměli pro tento den dohodnuté ubytování. Řekli jsme si, že vyrazíme a zkusíme dojet co nejdále. Po výjezdu z Češko Selo jsme do vysílaček popravdě zvolali "Na Bělehráááááád". Projeli jsme městy Banatski Karlovac, Pančevo a hned poté spatřili hlavní město Srbska. Srbsko jako takové se nám příliš nelíbilo, ač na nás působilo ještě více exoticky než Rumunsko.

Bělehrad trpěl problémem, který sužuje většinu velkých měst v postkomunistických zemích - je zde více velkých silnic než chodníků a chodci se tu necítí dobře. Všude byly paneláky, kterými jsme se probojovali do historického centra. To bylo velice zanedbané, domy byly asi původně krásné, ale jejich zdobné fasády vypadaly příšerně. Město zvláštně zapáchalo a nacházelo se zde hodně podivných individuí. Rozhodli jsme se, že se zastavíme na kávu v kavárničce. Ceny zde byly nízké, takže jsme se usadili a začali vybírat místo na přespání. Máca byl jediný, kterému se Bělehrad velmi zalíbil, proto se rozhodl během naší kávy vydat město prozkoumávat. Těsně před jeho odchodem jsem mu duchapřítomně vnutil vysílačku, abychom byli schopni se s ním spojit.

My jsme mezitím vybrali pro přespání bosenské město Banja Luka, kam jsme mohli přijet kdykoliv. Město bylo stále vzdáleno necelých 350 kilometrů, takže jsme se Lukášem připravovali ještě na dlouhé řízení. Máca se asi po 40 minutách stále nevracel, proto jsme ho začali provolávat vysílačkou. V zahuštěné zástavbě se ale signál nešířil moc dobře, proto nám jedinou odpovědí byla srbština, která pravděpodobně pocházela od bělehradské policie. Máca se po dalších 10 minutách vrátil úplně nadšený a my se mohli vydat zpátky na cestu. Kluci na něj byli naštvaní, a vyhodili ho ze Scouta, proto se prohodil s Alexem a usedl do BMW se mnou a Ondrou.

V hustém bělehradském provozu se nám ale stalo, že na semaforech Scouta, který jel za námi, předjelo několik aut a odstřihlo ho od nás. Navigátor Máca se pokoušel vysílačkou vysvětlit další trasu, ale zvolil nejhorší možný způsob. Místo aby zmínil, že na druhé křižovatce doprava, pak 2 bloky rovně a poté zase doprava na velkou silnici, kde by nás mohli dojet, začal hulákat něco o tom, že u neorenesanšního domu s pseudogotickými prvky mají odbočit. Jak jsme se později dozvěděli, jediné co kluci slyšeli byla ta část s odbočením, ale už ne kdy.

My jsme nemohli najít žádné místo pro zastavení, prtoo jsme pokračovali dále a kukům napsali, že mají najet na dálnici a že se potkáme na první benzínové pumpě za Bělehradem. Když jsme tam zastavili, Máca s Ondrou vyrazili dovnitř koupit zmrzlinu. Já čekal u auta na kluky a Scouta. Když kluci nepřijížděli, rozhodl jsem se si odskočit na toalety. Jdyž jsem se vrátil, BMW bylo umýváno jakýmsi nevzhledným pánem. Snažil jsem se mu vysvětlit, aby toho nechal, že nemám žádné peníze, co bych mu dal. Pán byl velmi příjemný, mluvil dobře anglicky a zmínil že má rád Českou republiku a že auto myje zadarmo. Ukázal na malou boudičku opodál, ve které prý bydlel. V průběhu našeho rozhovoru se vrátil Máca s Ondrou a do zapojili se do mluvy. Pán se nás zeptal, kam máme namířeno a když zjistil, že do Banja Luky, byl nadšený a ukázal nám své dvě občanky - srbskou a bosenskou, na které stálo, že jeho místo narození je právě toto město. Po několika okamžicích přijel Scout, s pánem jsme si ještě chvíli povídali a nakonec mu věnovali dvě plechovky rumunského piva. Pán nám řekl, ať pozdravujeme v Banja Luce a my vyrazili.

Po pár set metrech jsme z dálnice sjeli a vydali se na srbský venkov. Krajina byla vesměs rovinatá, vesnice nevzhledné a mě připadalo, že se jedná o nejnudnější část cesty. Jediné, co mě opravdu bavilo, byl rozhovor s kluky v autě. Máca nás bavil komentováním všeho, co kolem sebe viděl. Po projetí těchto vesnic jsme se ocitli na další hranici, tentokrát s Bosnou a Hercegovinou. Ač jsme po předchozích zkušenostech se srbskými pohraničníky měli strach, zde to proběhlo velmi poklidně. Jediné, co nás zarazilo bylo, že za hranicí byla budka, kde Srb v okýnku vybíral mýtné za přejetí mostu.

Na bosenské straně to taktéž proběhlo bez obtíží, takže jsme se mohli vydat do vytoužené Bosny a Hercegoviny.

Fotky ze Srbska