Rumunsko

Na rumunských silnicích

Den 2.

Hned po průjezdu hranic, který byl opět díky Evropské Unii a Schengenskému prostoru bezkontrolový, skončila dálnice a my se po krátké chvíli ocitli ve městě Oradea. Zde jsme se rozhodli natankovat a udělat první zastávku na záchod. Vše by proběhlo v pořádku, kdyby osazenstvo BMW, toho dne Alex, Dan a Máca, nezapomnělo zaplatit a poté se nepokusilo odjet bez zaplacení. Obsluha benzínky je naštěstí včas zadržela, než stihli definitivně ujet.

Nyní před námi stálo důležité rozhodnutí. Jelikož jsme měli dohodnuté ubytování v české vesnici Einethál uprostřed rumunského Banátu, čekala nás relativně dlouhá cesta. Zároveň jsme při ní chtěli stihnout navštívit místo, kde se nám minulý rok rozbilo auto a taktéž město Caransebeş, kde auto bylo opraveno. Na výběr jsme měli ze dvou tras - jedna vedla přímo na jih přes města Arad a Temešvár, druhá byla podstatně delší a protínala Karpaty.

Jelikož po první trase jsme jeli již na 1. expedici a já nerad jezdím dlouhé trasy dvakrát, rozhodl jsem se pro druhou, delší variantu, od které jsem si sliboval krásné vhledy a dobrodružství v horách. Jedna z věcí, která nám nehrála do karet byla, že v Rumunsku je o hodinu více než v Maďarsku, tudíž jsme neměli příliš času, abychom stihli přijet na ubytování v dohodnutý čas, který byl okolo 18. hodiny. Tak jako tak jsme vyrazili a doufali, že vše včas stihneme.

To, co jsem si od zvolené trasy sliboval, se naštěstí vyplnilo. Po hodině jízdy se nám začala otevírat panoramata hor, což byl po rovinném Maďarsku velmi příjemný pohled. Projížděli jsme dlouhými vesničkami, kde naštěstí Rumuni často dávají povolenou rychlost 60-80 km/h. Kilometry ubíhaly a my projeli městem Beiuș a najednou se sápali nahoru, na hřebeny Karpat.

Po krátkém protažení v Bradu jsme se vydali dále na cestu. Odteď začal vést mapu Alex v BMW a my je poslušně následovali. Po dalších kilometrech krásné přírody jsme dorazili k městečku Deva, kterému přezdíváme Děva. Jelikož mapu vedl Alex, místo abychom město objeli, skončili jsme v jeho středu. Nikomu nedoporučuji jezdit do center rumunských měst, po zkušenosti z Temešváru během minulé expedice a Devy letos, musím kosntatovat, že nic jako dopravní předpisy tam neexistuje. Když jsme se z Devy vymotali, zamířili jsme údolím dolu z Karpat, do města Caransebeş.

Už teď nám bylo jasné, že nestihneme dojet na ubytování včas, proto Alex dohodl s majiteli, že přijedeme až okolo deváté. Krajina po cestě údolím byla stále nádherná, už se začínala podobat tomu, jak si pamatuji Banát. Po cestě jsme s Ondrou a Lukášem objevili rumunskou píseň Pe cimpoi, která nás uchvátila a dodnes si jí pouštíme.

Za tónů Pe cimpoi jsme dorazili až na místo, kde jsme si před rokem dávali jídlo během opravy peugeota - do restaurace Roberto, která se nachází poblíž nákupní zóny v Caransebeş. Zde se projevila věc, kterou nesnáším - menu v restauraci, které má několik stran a já si nedovedu vybrat, co si dát. Nakonec jsem si s Ondrou dal napůl jídlo pro tři osoby, kde bylo od všeho trochu. Taktéž udělal Lukáš s Danem. Máca si dal vepřová žebra a Alex v domnění, že je toto jídlo bez laktózy, smažený řízek s kupou bramborové kaše. Jídlo bylo skvělé, až na to, že jak se později ukázalo, bramborovákaše dozajista laktózu obsahovala. Když jsme se dosyta najedli, vyrazili jsme dále na cestu.

Neměli jsme času nazbyt, jelikož již bylo okolo půl desáté a my neměli jistotu, že na nás majitel ubytování počká. Alex se pokoušel majiteli dovolat, aby mu oznámil náš pozdní příjezd, ale marně. Jeli jsme po silničce, která se nachází jen několik málo metrů nad hladinou Dunaje. Hory kolem nás se tyčily do vysokých výšek, ale o tom jsme nemohli vědět, jelikož se již setmělo. Respektive Lukáš a Ondra o tom nemohli vědět, my zbylí jsme si to pamatovali z loňska.

Po půlhodině jízdy jsme dorazili na odbočku, která vedla k první české vesnici, kterou letos navštívíme - Eibenthál. My ve Scoutu jsme jí v pořádku našli a najeli na ní, kluci v BMW ji však přejeli a dokonce nám vyjeli z dosahu vysílaček. Čekali jsme tedy na to, až se vrátí. Všude kolem nás byla enormní tma a křoviny a lesy okolo silnice ve mě vyvolávaly strach z neznáma. Představoval jsem si, co budeme dělat, pokud se na nás z lesa vyřítí medvěd. Po pár minutách nás naštěstí BMW dohnalo a my s emohli vydat vzhůru, do vesnice našich krajanů.

Silnice byla velmi úzká - široká tak na jedno auto. Naštěstí se jedno za čas objevila výhybna, kde jsme se mohli míjet s protijedoucími. I přes to, že silnička nevedla jinam než do Eibenthálu, jezdilo proti nám docela dost aut. Jednalo se převážně o majitele domů, kteří již předali klíče přijíždějícím. Několikrát jsme museli manévrovat a místy to bylo velmi nepříjemné.

Nakonec jsme se do Eibenthálu dostali, ale majitel již nebyl na místě. Naštěstí ještě byla otevřena místní hospoda U Medvěda, jejáž majitel se znal s naším ubytovatelem a pustil nás do domu, který byl prázdný. Dali jsme si tam věci a do hospody jsme se vrátili a osalvili náš úspěšný den několika pivy, které vaří rumunští češi. Poté jsme se přesunuli na ubytování a uložili se ke spánku.

O dalším dni si přečtěte na této stránce v článku zde.

Hornické město Brad

Město Brad, nacházející se v rumunské oblasti Zarand, je známé především svým bohatým hornickým dědictvím. První písemné zmínky o Bradu pocházejí z roku 1445, kdy se objevuje pod názvem „Fenyonpataka.“ Oficiálně získalo status města až v roce 1941 a od té doby se postupně vyvíjelo, až bylo v roce 1995 povýšeno na municipium. Brad je obklopen kopcovitými hřebeny Karpat a leží v údolí řeky Crișul Alb, což mu dodává malebný charakter.

Historicky bylo město klíčové pro těžbu zlata a dalších kovů. První důlní aktivity zde začaly již v dávných dobách, a od 18. století těžbu obnovily šlechtické rodiny a následně různé těžařské společnosti. Město Brad a jeho okolí jsou tak proslulé například doly „Ruda 12 Apostoli” a „Sfântul Ioan Evanghelistul”, které dodnes připomínají důležitost těžby pro zdejší region.

Zastávka v Bradu

Oršava - rumunská Riviéra

Orșova je město v západním Rumunsku, ležící na břehu Dunaje, nedaleko hranice se Srbskem. Má bohatou historii jako strategické hraniční město a důležitý přístav v regionu Banát. V minulosti bylo Orșova pod kontrolou různých mocností, včetně Maďarska a Osmanské říše, což ovlivnilo jeho kulturní vývoj a architekturu. Kvůli stavbě přehrady Porțile de Fier (Železná vrata) bylo v 60. letech minulého století přemístěno na nové místo, čímž byly některé části starého města zaplaveny, včetně slavného ostrova Ada Kaleh, který byl domovem turecké komunity.

V okolí města se nachází přírodní rezervace Porțile de Fier, která je významnou biosférickou oblastí chráněnou UNESCO a známou pro svou rozmanitou faunu a flóru. Tato oblast nabízí také turistické atrakce jako Peștera Ponicova, rozsáhlou jeskyni poblíž Orșovy, a Insula Pescărușul, ostrov určený k rekreačním aktivitám s malebným výhledem na Dunaj. Toto prostředí přitahuje návštěvníky, kteří hledají nejen kulturní zážitky, ale i příležitosti pro turistiku a relaxaci v přírodě.

Město se nám líbilo zejména při večerním průjezdu, jelikož nádherně svítilo. Ve městě se můžete projít po krásném nábřeží s vyhlídkou na Dunaj a kopce, které se od Dunaje tyčí.

Túra na vyhlídku Cucuiova

Den 3.

Když jsme se ráno probudili, rozhodli jsme se vyrazit na túru. Na výběr jsme měli z několika turistických tras, které zde vyznačil Klub českých turistů. Předtím jsme ale zašli na snídani, která byla připravena v místní restauraci Eibenthal a byla zahrnuta v ceně ubytování. K dispozici jsme měli velký výběr jídla, které vyrábí místní. Bylo zde uzené maso, marmeláda, domácí housky, klobásky a podobné pochutiny.

Alexovi po snězení snídaně začalo býti zle, proto se rozhodl, že zůstane na zbytování a my se vydali na túru bez něj. Cílem byl zdolat vyhlídku, nesoucí název Cucuiova. Níže si můžete prohlédnout trasu.

Zezačátku nás čekalo stoupání nahoru, které zdánlivě nemělo konce. Po cestě jsme obdivovali nedotčenou přírodu. Dan, který je vášnivý entomolog, si začal všímat roháčů obecných, který sbíral ze země a jednoho mrtvého jsme si přivezli zpátky domů. Když jsme vyšli až nahoru na vyhlídku, uznali jsme, že výšlap stál za to. Posledních pár set metrů sice bylo téměř kolmé stoupání, po jeho zdolání se ale otevřel výhled do dálek. Víděli jsme Dunaj, který se klikatil v souťeskách, krásné lesy a dokonce i větrné elektrárny u vesnice Svatá Helena.

Když jsme se vydali na cestu zpátky, narazili jsme na rozpadlou roubenou salaš, která byla pozůstatkem dob, kdy s eještě Eibenthál rozkládal na kopečcích, odkud byli místní nuceni sestoupit do údolí poté, co jim došli zásoby vody. Poblíž salaše se mi poprvé v životě naskytla příležitost natrhat si čerstvé fíky.

Ač se nám nechtělo, museli jsme se vrátit dolů, vzít Alexe a vydat se na cestu dále. Pokračování naleznte zde.

Eibenthál

Eibenthál, vesnice ležící v malebném Banátu na jihu Rumunska, byla založena v roce 1827. Vesnice vznikla na popud Rakousko-Uherské monarchie, která hledala způsoby, jak lépe osídlit a zajistit pohraniční oblasti. Monarchie proto povzbuzovala příchod českých osadníků, především z Plzeňska a Klatovska, slibujíc jim výhody v podobě půdy, výjimky z vojenské služby a místo pro budoucí domovy. Tito osadníci, známí jako „pemi,“ dorazili většinou po Dunaji a vybudovali z Eibenthalu prosperující osadu, která se do dnešních dnů udržela jako centrum české kultury.

Ačkoli se po roce 1989 část mladé generace z Eibenthalu přestěhovala za lepšími příležitostmi do Česka, vesnice si udržela svou českou identitu. Většina původních obyvatel se zde živila prací v uhelných dolech v nedaleké oblasti Baia Nouă. Po roce 2006, kdy byly doly uzavřeny, se Eibenthal potýkal s hospodářskými problémy, jelikož místní obyvatelé přišli o svůj hlavní zdroj obživy. Kvůli tomuto úbytku mladých obyvatel se populace rychle zmenšovala a stárla, což přimělo Českou republiku k finanční podpoře této komunity.

V průběhu let se Česká republika podílela na financování projektů, které přispěly k rozvoji vesnice, včetně rekonstrukce školy, výstavby moderní komunikace a zavedení digitální telefonní ústředny. Eibenthal se také stal turistickým cílem, přičemž návštěvníci oceňují jedinečné české tradice a jazyk, který se zde zachoval. Každoročně se zde konají slavnosti, včetně festivalu Neděje a dalších kulturních akcí, které si místní obyvatelé s hrdostí udržují.

Já, Máca a Ondra v Eibenthálu

Železná vrata a Svatá Helena

Den 3.

Dalším místem, které jsme se rozhodli navštívit, byla Železná vrata. Jedná se o nejmohutnější průlomové údolí v Evropě, kde se také nachází přehrada, vybudovanoá v 60. a 70. letech 20. století. Museli jsme se ale vrátit kus zpět, což nám naskytlo možnost si prohlídnout údolí Dunaje za světla. Pohledy to byly vskutku krásné.

Ještě před Oršavou jsme narazili na místo, kde je ve skále vytesaná hlava a kolem kterého vznikla menší turistická zóna. Dali jsme si zde pravé rumunské jídlo a pokračovali dále.

Když jsme dorazili až k hrázi přehrady, zjistili jsme, že se na místě z bezpečnostních důvodů nemsí fotografovat, proto vám obrázek hráze nemůžu poskytnout. Celý tento zákaz se mi zdál velmi absurdní, obzvlášť proto, že na parkovišti u hráze stál policista, který neměl jinou náplň práce, než zakazovat lidem focení a případně dohlížet na to, že si fotky vymažou z mobilů a fotoaparátů. Hráz však byla monumentální, konec konců se jedná o třetí nejvýkonější vodní elektrárnu v Evropě.

Před ubytováním jsme ale zamířili do města Moldava Veche, kde jsme si nakoupili a zašli na večeři v restauraci na břehu Dunaje. Při dobrém jídle jsme sledovali západ slunce a užívali si příjemné atmosféry. Poté jsme zamířili do hotelu Casa Giovanni, který patřil milé itelské paní, která ale neuměla ani slovo Anglicky. Uybtování nebylo nic moc, ale po náročném dni nám to nevadilo.

Ráno jsme vstali časně, nasnídali se a vyrazili směrem do Srbska.

Západ slunce nad Dunajem

Svatá Helena

Svatá Helena, malá česká vesnice v rumunském Banátu, byla založena v roce 1824 jako součást kolonizačního programu habsburské monarchie. Na začátku 19. století do oblasti přišlo přibližně 100 českých rodin z východních Čech, které se zde usadily v rámci rozvoje lesnictví a zemědělství. Tento příliv českých osadníků byl organizován s cílem osídlit a ekonomicky využít odlehlé části říše. Základem obživy vesničanů se stalo především zemědělství a později práce v okolních rudných dolech, které se však po druhé světové válce postupně uzavíraly.

Po druhé světové válce a následných změnách režimů mnoho původních obyvatel odešlo, což významně snížilo populaci vesnice. I přes tento odliv si Svatá Helena zachovala své tradiční české zvyky a náboženské zázemí, o čemž svědčí dva kostely - katolický kostel z roku 1879 a bývalý evangelický kostel z roku 1887, který nyní využívá místní baptistická komunita. Vesnice je také známá pro tradiční česká jídla, jako je jehněčí na grilu a domácí pečivo, což přitahuje návštěvníky nejen z Rumunska, ale i ze zahraničí, zejména z České republiky a Slovenska.

Dnes je Svatá Helena vyhledávaným místem díky malebné přírodě a bohaté české kultuře. Turisté mohou navštívit krasové útvary, například Tureckou díru, nebo prozkoumávat okolní pole a lesy s krásnými výhledy na Dunaj. Místní obyvatelé se i nadále živí převážně zemědělstvím a udržují svou kulturu prostřednictvím folklórních slavností a dalších tradičních aktivit.

Svatá Helena

Fotky z Rumunska