Na rumunských silnicích
Den 2.
Hned po průjezdu hranic, který byl opět díky Evropské Unii a Schengenskému prostoru bezkontrolový, skončila dálnice a my se po krátké chvíli ocitli ve městě Oradea. Zde jsme se rozhodli natankovat a udělat první zastávku na záchod. Vše by proběhlo v pořádku, kdyby osazenstvo BMW, toho dne Alex, Dan a Máca, nezapomnělo zaplatit a poté se nepokusilo odjet bez zaplacení. Obsluha benzínky je naštěstí včas zadržela, než stihli definitivně ujet.
Nyní před námi stálo důležité rozhodnutí. Jelikož jsme měli dohodnuté ubytování v české vesnici Einethál uprostřed rumunského Banátu, čekala nás relativně dlouhá cesta. Zároveň jsme při ní chtěli stihnout navštívit místo, kde se nám minulý rok rozbilo auto a taktéž město Caransebeş, kde auto bylo opraveno. Na výběr jsme měli ze dvou tras - jedna vedla přímo na jih přes města Arad a Temešvár, druhá byla podstatně delší a protínala Karpaty.
Jelikož po první trase jsme jeli již na 1. expedici a já nerad jezdím dlouhé trasy dvakrát, rozhodl jsem se pro druhou, delší variantu, od které jsem si sliboval krásné vhledy a dobrodružství v horách. Jedna z věcí, která nám nehrála do karet byla, že v Rumunsku je o hodinu více než v Maďarsku, tudíž jsme neměli příliš času, abychom stihli přijet na ubytování v dohodnutý čas, který byl okolo 18. hodiny. Tak jako tak jsme vyrazili a doufali, že vše včas stihneme.
To, co jsem si od zvolené trasy sliboval, se naštěstí vyplnilo. Po hodině jízdy se nám začala otevírat panoramata hor, což byl po rovinném Maďarsku velmi příjemný pohled. Projížděli jsme dlouhými vesničkami, kde naštěstí Rumuni často dávají povolenou rychlost 60-80 km/h. Kilometry ubíhaly a my projeli městem Beiuș a najednou se sápali nahoru, na hřebeny Karpat.
Když jsme vyjeli nahoru, naskýtali se nám překrásné pohledy na rumunskou přírodu. Kdykoliv si vzpomenu na Rumunkso, musmím přemýšlet nad tím, jak je možné, že se v tak zanedbané zemi nachází takové množství krásné přírody. Pokračovali jsme dále, až jsme spatřili v dáli město Brad. Začal jsem si zjišťovat informace o jeho historii, protože mě zaujalo, že se takto velké město nachází uprostřed hor a vede do něj tolik železničních tratí. O městečku si můžete přečíst základní informace v samostatném článku.
Po krátkém protažení v Bradu jsme se vydali dále na cestu. Odteď začal vést mapu Alex v BMW a my je poslušně následovali. Po dalších kilometrech krásné přírody jsme dorazili k městečku Deva, kterému přezdíváme Děva. Jelikož mapu vedl Alex, místo abychom město objeli, skončili jsme v jeho středu. Nikomu nedoporučuji jezdit do center rumunských měst, po zkušenosti z Temešváru během minulé expedice a Devy letos, musím kosntatovat, že nic jako dopravní předpisy tam neexistuje. Když jsme se z Devy vymotali, zamířili jsme údolím dolu z Karpat, do města Caransebeş.
Už teď nám bylo jasné, že nestihneme dojet na ubytování včas, proto Alex dohodl s majiteli, že přijedeme až okolo deváté. Krajina po cestě údolím byla stále nádherná, už se začínala podobat tomu, jak si pamatuji Banát. Po cestě jsme s Ondrou a Lukášem objevili rumunskou píseň Pe cimpoi, která nás uchvátila a dodnes si jí pouštíme.
Za tónů Pe cimpoi jsme dorazili až na místo, kde jsme si před rokem dávali jídlo během opravy peugeota - do restaurace Roberto, která se nachází poblíž nákupní zóny v Caransebeş. Zde se projevila věc, kterou nesnáším - menu v restauraci, které má několik stran a já si nedovedu vybrat, co si dát. Nakonec jsem si s Ondrou dal napůl jídlo pro tři osoby, kde bylo od všeho trochu. Taktéž udělal Lukáš s Danem. Máca si dal vepřová žebra a Alex v domnění, že je toto jídlo bez laktózy, smažený řízek s kupou bramborové kaše. Jídlo bylo skvělé, až na to, že jak se později ukázalo, bramborovákaše dozajista laktózu obsahovala. Když jsme se dosyta najedli, vyrazili jsme dále na cestu.
Po několika kilometrech jsme projeli obcí Armeniș - místem, kde se nám na minulé expedici porouchal Peugeot. Průjezd jsme oslavili bujarým křikem do vysílaček. Dále jsme se valili údolím směrem dolů k Dunaji, ke kterému jsme přijeli ve městě Oršava, o kterém si taktéž můžete přečíst v samostatném článku.
Neměli jsme času nazbyt, jelikož již bylo okolo půl desáté a my neměli jistotu, že na nás majitel ubytování počká. Alex se pokoušel majiteli dovolat, aby mu oznámil náš pozdní příjezd, ale marně. Jeli jsme po silničce, která se nachází jen několik málo metrů nad hladinou Dunaje. Hory kolem nás se tyčily do vysokých výšek, ale o tom jsme nemohli vědět, jelikož se již setmělo. Respektive Lukáš a Ondra o tom nemohli vědět, my zbylí jsme si to pamatovali z loňska.
Po půlhodině jízdy jsme dorazili na odbočku, která vedla k první české vesnici, kterou letos navštívíme - Eibenthál. My ve Scoutu jsme jí v pořádku našli a najeli na ní, kluci v BMW ji však přejeli a dokonce nám vyjeli z dosahu vysílaček. Čekali jsme tedy na to, až se vrátí. Všude kolem nás byla enormní tma a křoviny a lesy okolo silnice ve mě vyvolávaly strach z neznáma. Představoval jsem si, co budeme dělat, pokud se na nás z lesa vyřítí medvěd. Po pár minutách nás naštěstí BMW dohnalo a my s emohli vydat vzhůru, do vesnice našich krajanů.
Silnice byla velmi úzká - široká tak na jedno auto. Naštěstí se jedno za čas objevila výhybna, kde jsme se mohli míjet s protijedoucími. I přes to, že silnička nevedla jinam než do Eibenthálu, jezdilo proti nám docela dost aut. Jednalo se převážně o majitele domů, kteří již předali klíče přijíždějícím. Několikrát jsme museli manévrovat a místy to bylo velmi nepříjemné.
Nakonec jsme se do Eibenthálu dostali, ale majitel již nebyl na místě. Naštěstí ještě byla otevřena místní hospoda U Medvěda, jejáž majitel se znal s naším ubytovatelem a pustil nás do domu, který byl prázdný. Dali jsme si tam věci a do hospody jsme se vrátili a osalvili náš úspěšný den několika pivy, které vaří rumunští češi. Poté jsme se přesunuli na ubytování a uložili se ke spánku.
O dalším dni si přečtěte na této stránce v článku zde.
