Chorvatsko

Ubytování, nákup a pramen řeky Slunjčica

Den 5.

Když jsme kluky našli na zahrádce restaurace, poprvé na nás dolehla negativní strana Chorvatska. Postupem času se z něj stala extrémně drahá turistická destinace. Sklenka fanty zde stála asi 4 eura. Kluci se nám vysmáli, že již podruhé jsme se stali terčem pohraničníků a pak nám vyprávěli, že během dlouhého čekání je oslovila parta Němců, jestli od nich kluci nechtějí odkoupit sněžnou rolbu. Tomu jsme se zasmáli a pokračovali na ubytování.

Když jsme dorazili do vesničky Drežnik Grad, ubytovali jsme se v apartmánu. Jednalo se o celé patro v dvoupodlažní vile. Bylo to velmi luxusní a pohodlné. Bylo neskutečné vedro a Máca na to měl řešení. Věděl o místě, kde vyvěrá pramen řeky Slunjčica na povrch, kde prý už jednou byl. Uložili jsme si tedy věci do pokojů a vyrazili tím směrem, s tím že se ještě předtím naobědváme a nakoupíme.

Jídlo jsme si dali v motorestu, který byl hned u vjezdu do města Slunj. Dali jsme si každý kalamáry na jiný způsob. Poté jsme se stavili v supermarketu pro ingredienca na salát k večeři. Poté jsme se přemístili na odpočívadlo u cesty k pramenu.

Silnice se nacházela na kopci a pramen byl v údolí, čekal nás proto velmi prudký sestup po prašné pěšině. Po několika desítkách minut jsme se ocitli u řeky. Zde se nacházel opuštěný rozpadlý mlýn, který jsme prozkoumali. U mlýna jsme se přvlékli do plavek a zamířili si to proti proudu řeky.

Zanedlouho jsme došli k jezírku, kde z hloubky několika desítek metrů vyvěrá z podzemí řeka. Rozhodli jsme se zde do vody vlézt. Ač se to nejdříve nezdálo, voda byla tak ledová, že bylo téměř nemožné v ní vydržet déle než pár sekund. Po mnoha neúspěšných pokusech se nám všem podařilo se ponořit až po krk a udělat pár temp. Poté jsme se oblékli a vydali se zpět k autům.

Namířili jsme si to zpátky do Drežnik Gradu s vidinou odpočinku po několika náročných dnech. Bylo to poprvé od začátku expedice, kdy jsme na ubytování přijeli za světla. Usadili jsme se ke stolu na terase, pili pivo a víno, hráli karty a povídali si o dobrodružstvích, která jsme prožili. Asi okolo 1. hodiny ranní jsme se uchýlili do svých postelí a královsky se vyspali na další den, kdy nás čekala návštěva Plitvických jezírek.

Vila Izvar

Den 6.

Plitvická jezírka jsou jednou z největších turistických destinací celého Chorvatska. Abytse se k nim vůbec dostali, musíte se zaregistrovat na určitý čas a zaplatit vysoký poplatek. My jsme měli do areálu jezer vstoupit až ve 12 hodin. Ondra tedy vymyslel, že předtím se zajedeme podívat na věc, které si všiml náhodou v mapě a která se nacházela jen několik kilometrů od vstupu k jezerům.

Jednalo se o starou opuštěnou vilu, postavenou pro jugoslávského diktátora Tita. Čekal jsem mnohé, ale to co jsme na místě našli opravdu ne. Pojem vila není pro tuto budovu ani zdaleka přiléhavý. Jedná se spíše o obří palác, umístěný na vrcholku kopce s výhledem do údolí a k Plitvickým jezírkům. V 90. letech byla opuštěna a nezachovaly se zde žádné dvěře, takže nebyl problém se dovnitř dostat a vilu pořádně prozkoumat.

Při vstupu jsme se ocitli v hale, odkud jsme po schodech vyšli do hlavního sálu. Jednalo se o obří místnost, která byla prosklena do vnutřku budovy, která celá měla tvar písmene U. Poté jsme prozkoumali podzemí, kde jsme našli vstup do štoly, která zde byla vyražena do skály pro případ, že by došlo k nebezpečí a obyvatel domu by musel nouzově utéct.

Pak jsme navštívili horní patra, která původně sloužila jako ubykace. Všechna skla byla rozbita, ale jinak se interiér nacházel v relativně dobrém stavu. Pak jsme se byli podívat do zahrady, která byla řešena velmi příjemně. Byla sice zarostlá, ale i tak měla své kouzlo. Poté jsem se byl projít po dlážděné cestičce, která vedla po kraji srázu a byl z ní krásný výhled. Ta mě zavedla zpátky před hlavní vstup, kde jsem se setkal s ostatními a vydali jsme se zpět k autům, abychom stihli PLitvická jezera. Určitě se sem musíme ještě někdy vrátit, protože toto byla jedna z nejzajímavějších částí naší cesty.

Plitvická jezera

Den 6.

Nyní se dostáváme k části, kterou opravdu nevím jak pojmout. Jednalo se totiž o extrémně hořkosladký zážitek. Když jsme dorazili k parkovišti, které se rozkládalo v lese, což mi nepřipadalo moc ekologické, uviděli jsme množství aut, která tam stála. Byly jich stovky, možná tisíce.

Poté jsme se pěšky přesunuli ke vstupu, kde jsme ukázali vstupenky, sešli ke krásnmu modrému jezeru, kde jsme nastoupili na loď a nechali jsme se převézt na druhý břeh. Lodě a autobusy uvnitř areálu byly naštěstí v ceně. Poté jsme začali stoupat do kopce, podél krásných kaskádových jezírek, kde se přelévala voda pomocí vodopoádů.

Všude byly davy a davy turistů z celého světa. Chodilo se po dřevěných chodníčcích, které trčely z vody. Šli jsme v řadě pomalou chůzí, což bylo otravné. Často se stávalo, že se nějaký idiot rozhodl uprostřed chodníčku zastavit a začít fotit, což zastavilo celou několika kilometrovou frontu. Bylo to nepříjemné a já začínal být naštvaný. Bylo to poprvé za výpravu, kdy jsme byli na ryze turistickém místě a to se mi nelíbilo.

Když jsme se pokochali skutečně krásnými jezírky a zavzpomínali na Poklad na Stříbrném jezeře, který se zde natáčel, zařadili jsme se do další fronty, tentokrát na autobus, který nás měl převézt k největšímu vodopádu v areálu a Chorvatsku jménem Veliki Slap. která se ve výše zmíněném filmu objevil také. Poté jsme pokračovali údolím směrem zpět. Pomalu jsme si zvykli na turisty a začali si užívat výhledy na skály, které byly skutečně dokonalé. Poté jsme se nalodili na loď, která nás dovezla zpět k hlavnímu vstupu.

Celkově bych návštěvu areálu doporučil v méně vytížený čas. Osobně bych těch 5 hodin radši ztrávil u vily Izvor.

Závěr expedice

Po nastoupení do aut nás čekala dlouhá cesta až do Maďarska k jezeru Balaton. Tam jsme se ubytovali v kempu pod stanem jsme tam strávili ještě 2 noci. Jedná se o jakousi tradici z loňského roku, kdy jsme taktéž naši výpravu završili odpočinkem u maďarského "moře".

Máme to tam rádi, ikdyž je tam vždy hodně lidí. Hned po příjezdu v noci jsme se byli vykoupat, ikdyž byly všude velké vlny. Na nich jsme se asi hodinu houpali a užívali si vody. Poslední den jsme se sbalili a zamířili zpět do Prahy.

Doufám, že se Vám tento cestopis líbil a budu rád, když si přečtete další, které přibudou v následujících letech, až nasbíráme dostatek zážitků.

Fotky z Chorvatska